Jantar

Charakteristika jantarové suroviny

Povrchová těžba jantaru Palmincken ve Východním Prusku (30.leta 20stol.)

Jantar se způsobem svého vzniku řadí k fosílním pryskyřicím (kaustobiolitům), nejedná se tedy o nerost, jak je všeobecně častokrát chybně uvádí (RAPP 2002). Vznikl procesem trvajícím několik miliónů let, při kterém se stromy a dřevní hmota v sedimentech bez přístupu kyslíku pozvolna přeměnili na hnědé uhlí a při těchto procesech pryskyřice v dřevě obsažená polymerizovala na jantar. Důležitou úlohu při tomto procesu mělo chemické složení pryskyřice a také i hustota, složení a vlhkost prostředí sedimentace (PASTORELLI 2009; ŠOUFEK 2006). Rostlinný původ jantaru je velmi různorodý. Tvořil se jak z pryskyřice jehličnatých dřevin, ale i z pryskyřice listnatých stromů. Chemické složení se nedá presně určit, protože každé ložisko jantaru má své jedinečné podmínky vzniku které ho silně ovlivňují a utváří. Jednotlivé naleziště jantaru je možné od sebe odlíšit na základe chemické analýzy daných prvkov. Nejčastěji jantar obsahuje 67-87% uhlíku, 8,5-11% vodíku, do 15% kyslíku, 0,26-0,34% síry a může obsahovat do 0,5% dalších chemických příměsí. Procentní podíl jednotlivých prvků se liší v závislosti od ložiska, ale i místa a způsobu uložení.
Mechanické vlastnost jantaru předurčují dobrou obrobitelnost suroviny, danou nízkou tvrdostí. Jeho tvrdost sa pohybuje v intervalu 1,5-3 stupně Mohse, hustota dosahuje hodnot 1,023-1,125 g/cm3 (PASTORELLI 2009). Z důvodu lasturnatého lomu se jantarová surovina špatně štípe. V mořské vodě neplave, plave pouze v nasyceném slaném roztoku. Bod tavení je 250-300 °C a při této teplotě se taví na žlutočirý jantarový olej a černou jantarovou kalafunu nebo smolu. Pri vyšší teplotě shoří za produkce stáleho plamene s černým dýmem. Najčastejší zbarvení surového jantaru je medově žluté až červené, ale známe i odstíny hnědé, černé a vzácněji i tóny zelené a modré farby (PASTORELLI 2009; SHASHOUA 2002; ŠOUFEK 2006). V UV zaření emituje odstíny jasně zelené až modré (CRONYN 1990; ŠOUFEK 2006). Ceněné jsou hlavně vzorky s fosilizovanými organickými zbytky rostlin, hmyzu a výjmečně s plazy a obojživelníky. Jantár může taktéž obsahovať inkluze minerálů jako je pyrit, halit nebo anhydrit (PASTORELLI 2009; SHASHOUA 2002).
Najvětší akumulace jantaru vznikla na rozhraní Jura/Křída před 145 milión lety, ale vôbec najstaršie vzorky fosilních pryskyřic pochází z vrstev datovaných před 300 miliónů let (nejsvrchnější Karbon). Pro nás najdůležitější ložiska jantaru, které významně ovlivnili i území Střední Evropy, sa nachází v Severní Evropě, na pobřeží Baltského moře. Tato akumulace jantaru vznikla v období před 35-40 miliony lety (PASTORELLI 2009, 5, 8). Takzvaný „baltský jantár“ má svůj původ v pryskyřici jehličnatých stromů, a to hlavně z borovice Pinus succinifera – od jejíž druhového jména je odvozen název sukcynit. Existuje ale několik druhů baltského jantáru (napr. glessite, gedanite, gedano-succinite atď.; PASTORELLI 2009, 6, 8).
Kromě Pobaltí se ložiská jantaru vyskytují v různobarevném škále po celém světě. Z evropských lokalit je to v Itálii např. dolomitic, v Rumunsku rumaenite, Maďarsku ajkaite a vo Švýcarsku napr. allingite (PASTORELLI 2009). Na Moravě a v Slezsku známe jantarové ložiská ve flyšových sedimentech Moravsko-slezských Karpat v okolí Valašských Klobouk. Poměrne bohaté ložisko u Študlova a lokality jako Lidečko, Jeleňovské a Brumov jsou známe žlutým, oranžovým, červeným, hnědým a dokonce až černým jantarom. Tento jantár však neobsahuje kyselinu jantarovou (typická pro baltský jantar) a jen 20-30% jantarové suroviny sa vyrovná baltskému jantáru, jinak je zakalený, neprůhledný a popraskaný. Přiřaďujeme ho ke skupině retinitů. Laboratorními analýzami bylo zjištěné, že študlovský jantar má svůj původ v pryskyřici z listnatých stromov a procesy sedimentace a fosilizace, probýhali v hlubokomořském prostředí (MRÁZEK – REJL 2010; PAVELČÍK 1981).

 Název a původ pojmenování Jantaru

Jeho název pochází z arabského slova anbar, z kterého vznikl jeho anglický ekvivalent amber. V hebrejštině se nazýva hashmal. Starověcí Řeci, kteří poznali jeho elektrické vlastnosti, pro něho používali název electron. V starověkém Egypte ho zase nazývali sekal. V latině autoři používali termíny jako electrum, succinum a glaesum. Němčina ho zná pod názvom Bernstein (co v překladu znamená „kameň, ktorý hoří/hořící kámen“). V turečtině je to zase slovo kehlibar. České i chorvatské jmeno jantar je pravděpodobně odvozené od ruskej formy litevského slova gentaros (RAPP 2002; ŠOUFEK 2006).

Využití Jantaru

Ačkoliv byl zde jantar představen z jako drahokam, je nutné připomenout, že v různých kultůrach po celém světě se jantar používal nejen jako šperk ale i jako kadidlo a součást medicíny (BOUZEK 1993). Už Mayové a Aztékové používali jantar (apozonalli) jako kadidlo v chrámech, stejně jako starověcí Indové a Egypťani (GESTOSO SINGER 2008; MRÁZEK 2013). V minulosti se věřilo, že jantar je magický kámen s lečivými účinky. Používal se při masážích svalů a směs s olejom a medem při mnoha chorobách. Při bolesti žaludku, nachlazení a astmatu se nechal jantar 2 týdny vyluhovat ve vodě či víně. I v součastnosti se v čínské medicíně používá na očistu, zvýšení krevního oběhu a zlepšení funkce srdce, ledvin, jater nebo trávení. Kadidlem z jantáru například litevské kmeny vymýtali zlé duchy. Novorozencům měl pomoci k rýchlému růstu, pro zamilované byl symbolom štěstí. A pro vojáky a bojovníky kteří odchádzali bojovat, měl zajistit vítězný návratu (GESTOSO SINGER 2008).

Jantar a jiné fosilní pryskyřice

V současnosti je rozlišováno více než 60 druhů fosilních pryskyřic. Nejstarší z nich pocházejí z devonských útvarů Kanady a nejmladší se nacházejí v holocenních sedimentech Jižní Americe, Africe, Austrálii, na Novém Zélandu a v jednom případě v Evropě. Zde najdete ty nejdůležitější.

Ajkait (aikit) - sirnatá odrůda rumenitu (případně ze skupiny kopalitu). Obsahuje kyselinu jantarovou. Červenohnědý méně často světle žlutý až medově žlutý. Obvykle neprůhledný, ale v tenkých plochách průsvitné žluté. Velmi křehký, má lasturnatý lom. Částečně rozpustný v chloroformu (47%), v éteru (27%) a v alkoholu (16%). Vyskytuje se na ložiscích hnědého uhlí v pozdně křídových sedimentech cenomanského stáří u Ajky (Maďarsko). Tvoří agregáty velikosti 1-2 cm, zřídka pecky větší než 5 cm. Nacházel se spálenými zbytky jehličnanů, ale nejspíš nebyli jeho zdrojovou dřevinou.

Allignit - jantarová fosilní pryskyřice nalezená ve flyšových sedimentech (paleocén - asi 55 milionů let) vyskytující se podél severní hranice Alp v oblasti Švýcarska a Francie. Vzácný.

Amberoid - lisovaná pryskyřice. Získaná v důsledku tepelné plastifikace a následného lisování malých kusů jantaru. Matuje pod vlivem éteru.

Ambrosin - Fosilní pryskyřice se běžně považuje za varietu sukcinitu (obsahuje významné množství kyseliny jantarové). Existují však pochybnosti o tom, zda se nejedná o současný výtvor vytvrzený vlivem slané vody. Žlutá až červenohnědá. Vytváří konkrece na ložisku fosfátů u Charlestonu, Jižní Karolína (Spojené státy).

Ambrit (amberyt, amboryt) - (1) odrůda retinitu. Žlutavý, žlutošedý, žlutý, hnědožlutá, tmavě hnědý. Průhledný až průsvitný. Velmi křehký, lasturnatý lom. Zapaluje se jednodušeji, než kauri kopal a hoří jasným plamenem za tvorby asfaltového dýmu. Velmi odolná vůči rozpustnosti v rozpouštědlech. Vyskytuje se ve slojkách lignitu uložených mezi pískovcem a břidlicí miocenního stáří na Novém Zélandu. Dříve získaná ve významných množstvích v dolech poblíž Durry poblíž Aucklandu na Severním ostrově. Obvykle tam tvořil malé drobky, ale také i velké kusy velikosti pěstí nebo hlavy dospělého muže. V oblasti Auckland se také nachází v lignitu, který odkrývá útes na pobřeží a sousedních plážích. V menších množstvích se objevil v hnědouhelných dolech v oblasti Motupipi poblíž Nelsonu na jižním ostrově. Také vyskytl se v okolí Hyde, Caversham, Tuapeka, Waitahuna a Dunstan (Hochstetter F. 1867).

(2) odrůda sukcinit nalezená v Argentině. Žlutá.

Amekit - odrůda sukcinitu, která se vyskytuje v jílech formace Ameki (eocén) v jihovýchodní Nigérii.

Bacalit - jantarová fosilní pryskyřice. Bílá, nažloutlá. Prakticky nerozpustný v etheru, alkoholu a chloroformu. Nachází se v pozdně křídových sedimentech (pozdní kampan - spodní maastricht) v oblasti Baja California (Mexiko).

Beckeryt - fosilní pryskyřice (pravděpodobně variace sukcinitu). Šedohnědá až hnědá. Téměř neprůhledná. Těžší a tvrdší než baltský jantar. Vyskytuje se ve formě sekundárních ložisek (eocén) na Sambijském poloostrově (Rusko). Nachází se společně s baltským jantarem, gedano-sukcinitem a stantienitem. Měl pravděpodobně zdrojový strom z řadu (Leguminosae).

Bucamarangit - fosilní pryskyřice (neověřená odrůda retinitu).

Burmit (bermit, birmit) - odrůda rumenitu (Kosmowska-Ceramowicz B. 2004a). Obsahuje cca. 2% kyseliny jantarové. Čirý až nažloutlý, tmavě oranžový, hnědý zřídka třešňově červený, červenohnědý. Nejcennější jsou exempláře s perleťovými tóny. V ultrafialovém záření fluoreskuje zeleně. Pochází ze sekundárních ložisek v údolí Hukawng ve státě Kachin v Myanmaru (dříve Myanmar). Vyskytují se v modrých eocenních jílech v hloubce 10-15 m. Vytváří nepravidelné agregáty. Obsahuje inkluze rostlin a živočichů (nejčastěji v červených a třešňových odrůdách). Jejich faunistická analýza ukazuje, že mateřská pryskyřice burmitu vznikla v pozdní albu. Dále byl nalezen v Thajsku, Vietnamu a Malajsie.

Jantary (agtstein, amber, bernstein, braunschweiger, elektron, pit amber, scoopstonne, sonnen flinten) - - obecný název fosilních pryskyřic. Dříve se vztahoval pouze na baltský jantar. Později byla také použita pro jiné pryskyřice kromě kopálu. Důležitým ukazatelem pro určení genetických vztahů mezi jednotlivými typy jantaru je C4H6O4 kyselina jantarová. Vzhledem k jeho obsahu je rozdělen na retiny, rumenity a sukcinity. Většina jantarových barev má tmavou barvu a je neprůhledná. V důsledku oxidace jejich povrch často pokrývá porézní kůru. V různé míře jsou rozpustné v alkoholu, etheru a chloroformu. Hoří intenzivně, ale často hoří čadivým plamenem s živičným nebo bituminózní zápachem. Vyskytuje se v různých typech sedimentů od pozdního triasu po pozdní miocén.

Jantar rakouský- fosilní pryskyřice se v Rakousku nacházejí ve vrstvách různého stáří. Nejstarší, nesprávně označovaný jako kopalit, se vyskytoval v sedimentech pozdního triasu (důl Lunz). Pozdně křídový věk měl schraufit. Z eocenních sedimentů pochází z jaulingit a rosthornit. V miocenních sedimentech (14-13 milionů let) se vyskytuje v Göriachu poblíž Turnau a v pozdně miocenních sedimentech (7-6 milionů let) v Zillingdorfu. Neznámého stáří je kochenit z Tyrolska a köflachit a trinkeryt ze Štýrska.

Jantar ázerbajdžánský - odrůda rumenitu, která se vyskytuje v sedimentech pozdně křídového stáří v Ázerbájdžánu.

Jantar baltický (bursztyn, seastone, seestein) - odrůda sukcinitu. Vytváří více či méně pravidelné hrudky. Vzorky vykopané ze země jsou často pokryty porézní, neprůhlednou kůrou. Agregáty vylovené z moře mají matovou plochu, ohlazenou v důsledku válcování na písečném dně. Světle žlutá až hnědá, méně často bezbarvá, mléčně bílá, modrá, nazelenalá, červená a černá. Jeho čirost závisí na obsahu mikroskopických vzduchových bublin a kapalin. Lasturnatý až tříštivý lom. Vryp bílý.

Historicky vzniklo mnoho druhů Baltského jantaru, kvůli barvě nebo vzhled např. Kościak, Maslák nebo Tłuściak. Někdy obsahuje rostlinné a živočišné inkluze. Je zajímavé, že jsou zcela odlišné než pravděpodobně stejně starý ukrajinský jantar a shodné s těmi, které jsou považovány za miocenní v jantaru z Bitterfeldu.

Baltický jantar pochází z četných vrstev eocénu (cca. 54 mil. Let) a holocénu v patřící do ruské Kaliningradské oblasti (nachází se tam s beckerytem, gedano-succinitem a stantienitem), v oblasti Gdaňsku (ho doprovází gedanite), Kurpiach v Borach Tucholskich a na dalších místech v Polsku a Lausitz (Německo), v Litvě, Lotyšsku, Estonsku, Finsku, Švédsku a Norsku. Lze také nalézt na pobřeží Severního moře v Anglii (zejména v oblasti Cromer, zřídka v jiných místech v hrabství Norfolk ve městě Great Yarmouth, Southwold, Aldeburgh a Felixstowe hrabství Severního moře a dále na jih, v blízkosti Walton-on-the-Naze v Essex), ve Francii a v Dánsku. Zmiňuje se také z České republiky a Slovenska.

Stáří baltského jantaru ještě nebylo stanoveno, protože se nikde nenachází na primárním ložisku. Nejstarší jantarové sekundární sedimenty nazývané "modrá země" (glaukonitové písky a bahny s modrozelenou barvou) pocházejí z pozdního eocénu. Domníváme se však, že alespoň část z nich byla vytvořena v paleocénu. Na druhou stranu, faunistická podobnost inkluzí živočichů na jantar z Bitterfeldu může naznačovat, že jantarové lesy rostly v severní Evropě dokonce i v miocénu.

Rovněž není známo, jaký je zdrojový strom jantarové pryskyřice. Po mnoho let bylo tvrzeno, že to byla záhadná jantarová borovice (Pinus succinifera). Problémem je, že v baltském jantaru byla zjištěna přítomnost pozůstatků jedenácti druhů borovic. Nebyly však zjištěny žádné důkazy, že by některá z nich tvořila přebytky pryskyřice. Dalším možným zdrojovým stromem na severní polokouli mohl být japonský modřín (Pseudolarix amabilis = Abies leptolepis = modřín japonský), pochází, jak již název napovídá, ze severní Číny. Nedávno se předpokládalo, že zdrojem baltského jantaru by mohly být araukárie (Araucariaceae). Dammara australis je na Novém Zélandu rostoucí zdrojový strom kopálu kauri, infračervené spektrum je velmi podobné IR spektru jantaru. V eocénu se však tato rostlina vůbec nevyskytuje na severní polokouli.

V poslední době nálezy eocenní fosilní pryskyřice v písčito - jílovitých proplástcích na ložiscích hnědého uhlí na ostrovech Axel Heiberg a Somerset v souostroví Queen Elizabeth (Kanada). Tvoří agregáty o velikosti do 4 cm. Barva žlutá, průsvitný. Agregáty pryskyřice se nacházejí v dřevě, šiškách a šupinách patřících k modřínu (Pseudolarix sp.) z řádu Pinaceae. Tento objev, který vezme v úvahu blízkost severní Evropy a Kanady v paleogénu, může být průlom ve studiu původu baltského jantaru.

Odrůdy (Variety):

                kosťák- (kościak, bastard amber, bone amber, knohen, osseous amber) - starý, ale někdy i použitý název neprůhledného baltského jantaru podobající se slonovině barvou, způsobenou obsahem nespočetných mikroskopických vzduchových bublin. Špatně se leští. Obsahuje největší množství jantarové kyseliny všech jantarů.     

                máslák - (maślak, butter amber) - dřívější název žlutě zbarveného jantaru.

                - sonnen flinten (sun-spangled amber) - starý obchodní název jantaru temperovaného v rostlinném oleji. Výsledkem této úpravy je kámen s charakteristickými prasklinami ve tvaru vloček.

                - tłuściak (fushun amber) - starý název variety jantaru s barvou a leskem podobným husímu sádlu.

Jantar brazilský - fosilní pryskyřice, která se vyskytuje v pozdně křídových sedimentech (apt / alb) v Brazílii. Snad stejná pryskyřice, ale přetransportovaná na sekundární uložiště, se nachází v neogenních sedimentech delty Amazonky.

Jantar čínský - fosilní pryskyřice (možná odrůda rumenitu). Žlutý až žlutohnědý. Vyskytuje se v uhelných slojích formace Guhengzi (Iprez - cca 50 miliónů let) těžené dolem Fushun v provincii Liaoning (Čína). Obsahuje inkluze rostlin (květy, houby a semena, listy a jehličí stromů) a živočichů (mušky, vosy, včely a mravenci, vzácně cvrčci, kudlanky, brouci, stonožky, škorpióni a dokonce i žáby a ještěrky, peří a savčí kůže).

Jantar dominikánský - odrůda retinitu (obsahuje menší množství kyseliny jantarové). Má jemně vrstevnatou strukturu. Barva je bledě žlutá až tmavě žlutá, oranžová, medová, hnědá, zřídka červená, modrá nebo nazelenalá. Většinou je neprůhledný. Často obsahuje drobné praskliny. V ultrafialové fluorescenci září modrozeleně až zeleně. Obsahuje řadu rostlinných a živočišných inkluzí. Původ má v listnatých lesích. Jeho zdrojovým stromem byla Jatoba (Hymenacea protera) z řádu boboidů (Fabales). Vyskytuje se na ložiskách hnědého uhlí v terciárních pískovcích na ostrově Haiti (Dominikánská republika). Eocenní jantar (40-33 miliónů let) se těží u La Toca, Palo Quemado, La Bucara a Los Cacaos v horské oblasti La Cumbre (mezi Puerto Platou a Santiago). Většina jantarového materiálu získaného v Dominikánské republice pochází z místních dolů. Ložiska oligocenního stáří (kolem 25 milionů let) se vyskytují v oblasti Palo Alt blízko Santiaga. Miocenní jantar (17-15 milionů let) a kopal je získáván v oblasti Bayaguana na jihovýchodě ostrova Haiti.

Jantar japonský - Japonské fosilní pryskyřice se vyskytují v útvarech různého stáří. Nejstarší pryskyřice patří do skupiny sukcinitu byla nalezena v uhlonosných sedimentech formace Ch ö schi (apt - cca 120 milionů let, možné i třetihorního stáří) nachází se v skalních útvarech v oblasti Togawa poblíž Chousi v prefektuře Čiba. Vytváří kulaté nebo nepravidelné agregáty o velikosti až 9 cm. Barva červenohnědá až intenzivně oranžová, méně často žlutá. Průsvitný až průhledný. Voskový lesk. Obsahuje inkluze hmyzu. Mladší stáří vykazuje varieta retinitu nacházená v sedimentech Taneichi a Kunitan (Santon. - cca 85 milionů let), na ostrově Honšú (Japonsko). Ve větších množstvích získaná v dolu "Kuji" nacházejícím se ve stejnojmenné hoře Kuji. Byl nalezen také na plážích u Goishi a další pobřežní měst na severovýchodě ostrova Honšú. Vytváří různé veliké agregáty (největší byl až 22 kg). Barva je žlutá, někdy se zeleným odstínem, oranžová v různých odstínech, žlutobílá, žlutohnědá, světle hnědá, zřídka černá. Často neprůhledný a protkaný množstvím prasklin. Na puklinách často drobné xx křemene. Zahřátím praská a rozpadá se a tvoří specifický zápach podobný kafru. Obsahuje inkluze hmyzu. Mezozoický jantar (bez specifikace stáří) je uveden v lignitových ložiskách využívaných v okolí Kitakyushu v prefektuře Fukuoka. Terciární jantar je také přítomen v uhelných ložiscích poblíž Hanakawa v prefektuře Ibaraki. Tvoří peckovité agregáty o velikosti asi 3 cm. Hnědožluté až červenohnědé barvy. Terciární sukcinit (bez určení stáří) je uváděn v západní části prefektuře Hokkaidó. Z pleistocénu (cca. 33 tis. Let) pochází z fosilní pryskyřice s vlastnostmi, které leží na pomezí kopal a jantar, nacházená v prefektuře Gigu (viz japonský kopal)

Jantar kazašský - fosilní pryskyřice, které se vyskytují v sedimentech pozdně jury a pozdní křídy (turon) v Kazachstánu. Vzácný výskyt. Jantary křídového staří obsahují inkluze hmyzu..

Jantar kostarický - fosilní pryskyřice nacházející se v pískovcích na pobřeží Kostariky.

Jantar libanonský (levantský) - varieta retinitu. Výskyt: Jordánsko, Izrael, Libanon. Stáří: Dnes udáván barrem (125-129,5 mil. let) (Maksoud a kol. 2016), dříve uváděna spodní křída, berrias, 135-140 milionů let (Kaddumi 2005). Barva světle žlutá, oranžová, tmavočervená někdy krémově bílá (slonovinová), červenavý, hnědá nebo téměř černá. Průsvitný až neprůhledný. Často velmi křehký, vzácně kompaktní. Obsahuje nejstarší známé inkluze obratlovců (mouchy, brouci, pavouci, menší motýly, larvy, roztoči). Nejstarší „pravou“ ještěrkou z fosilní pryskyřice zůstává Baabdasaurus xenurus (Arnold a kol. 2002) Obsahuje i četné floristické inkluze (pyl, semena a větší části např. kořeny, stonky) houby, jednobuněčné organismy, atd. Jeho zdrojovou dřevinou byly araukárie Agathis (Araucariaceae). (Paleoekosystém: Močály s bohatou vegetací se zdroji sladké vody (Kaddumi 2005). Vyskytuje se v šedých pískovcích spodně křídového stáří (přibližně 130 milionů let) v Jazzine, Daher El Baidhar, Bireh, Kfar Niss, Hammana, Baabda a dalších oblastech (Libanon). Často se zde nacházejí v zuhelnatělých zbytcích mateřských stromů. Také se vyskytoval v aptských pískovcích (asi 120 milionů let) v údolí Zagra v oblasti Wadi Zerka (Jordánsko).

Variety:

- jaffait – odrůda jantaru libanonského nacházená v okolí Jaffy (Izrael).

Jantar peruánský - Fosilní pryskyřice vyskytující se v miocenních sedimentech (12-15 milionů let) u Iquitosu, provincie Loreto (Peru). Hojně obsahuje rostlinné a živočišné inkluze.

Jantar severoamerický - fosilní pryskyřice vyskytují se v různě starých skalních sedimentech Spojených států. Nejstarší pochází z ložisek formace Chinle (pozdní trias) v Arizoně a v Novém Mexiku. Barva medově žlutá až černá. Transparentní. Jeho zdrojový strom byl bažinatý cypřiš (Taxodium).

Jelinit se vyskytoval v usazeninách spodní křídy (alb) v Kansasu. Spodně křídový jantar je také přítomen v uhelných sedimentech formace Chandler a Prince Creek na řekách Kaolak, Ketik a Kuk na Aljašce. Pozdně křídový jantar se objevuje v malých množstvích v různých formacích po celých Spojených státech. Nejznámější jantar z New Jersey se vyskytuje ve formaci Raritan (turon - 94 milionů let). O něco mladší (kampus - přibližně 75 milionů let) fosilní pryskyřice se nachází na ložiscích hnědého uhlí v útvaru Fruitland v San Juanské pánvi v Novém Mexiku (Spojené státy). Nachází v zuhelnatělých kmenech cypridů (Taxodiaceae).

Nejmladší (maastricht) se setkali v sedimentech formace Hell Creek poblíž Glendive v Montaně. Červené barvy v různých odstínech. Cedarit z Wyomingu také pochází z maastrichtu. Jantar nalezený v Marylandu je také považován za pozdně křídového stáří. Za jantar křídového stáří (bez bližšího časového určení) je považována fosilní pryskyřice z ložisek lignitu a hnědého uhlí v Severní Karolíně a wheelerit z lokalit v Novém Mexiku.

V oblasti Malvan ve státě Arkansas byla nalezena fosilní pryskyřice (Arkansaský jantar), byla nalezena v ložiscích lignitu pravděpodobně patřícím do formace Claiborne (eocén). Obsahuje faunistické inkluze (hmyz, pavoukovci) a inkluze rostlin. Z eocenních sedimentů pochází jantar, který se nachází v jílovitých břidlicích v kalifornském Simi Valley. Terciérní (bez časového určení) jantary, jsou nalézány v píscích na ostrově Nantucket, Massachusetts. Kromě těchto jsou známý fosilní pryskyřice neurčitého staří ambrosin ze Severní Karolíny a iolandyt z Oregonu.

Jantar ruský - fosilní pryskyřice se v Rusku vyskytují v útvarech různého stáří. Pozdně křídového stáří (cenoman-santon) jsou fosilní pryskyřice ze skupiny retinitu nacházené na uhelných ložiscích na poloostrově Tajmyr na Sibiři. Vytváří malé křehké peckovité agregáty žluté barvy. Transparentní. Obsahující četné inkluze. Jantar z Jakutska má podobný věk. Z období paleocénu pochází rumenity, které se vyskytují v lignitových slojích na ostrově Sachalin a na západním pobřeží Ochotského moře. Barva oranžová, červená, hnědá. Průhledný až průsvitný. Uvnitř jemně popraskaná struktura, která způsobuje skvělé odlesky. Vytváří zploštělé lentikulární agregáty v zuhelnatělých zbytcích zdrojových dřevin. Nejznámější ruská fosilní pryskyřice je však baltický eocenní jantar.

Jantar tanzanský – fosilní pryskyřice starší než kopál a mladší než baltský jantar

Jantar ukrajinsky - odrůda sukcinitu. Barva žlutobílá, žlutá, červená, hnědožlutá, hnědo třešňová. V různé míře transparentní. Někdy pokryté hustou hnědou a porézní kůrou. Vyskytuje se na 50 místech v západní části Ukrajiny. Ve významných množstvích se získává z ložisek "Pugacz" v Klesowie a "Vilna" poblíž Dubrowic u Róže na Volyni. Oblast na pravém břehu Dněpru je také velmi perspektivní, co týče výskytu fosilních pryskyřic. Tato oblast se táhne podél 70 km dlouhého a 1,5 km širokého pásma mezi vesnicemi Stare Petrykirek a Tripolje. Ve větších akumulacích se vyskytuje také v nadloží miocenních ložisek síry u Jazówa, Niemirowa, Rozdola a Podorożnieńska. V Polsku nalezen ukrajinský jantar v malém množství v oblasti Polesí.

Jantar z Auvergne – fosilní pryskyřice z Auvergne (Francie).

Jantar z Pařížské pánve - Fosilní pryskyřice, které se vyskytují v spodně eocenních bituminózních břidlicích (cca 45 milionů let) v departmentu Oise (Francie). Neobsahuje kyselinu jantarovou. Barva žlutá a oranžová. Vyskytuje se zuhelnatělými částmi stromů z rodu Aulacoxylon.

Jantar z Bitterfeldu - odrůda sukcinitu, která se vyskytuje na bázi hlavního ložiska hnědého uhlí (spodní miocén - přibližně 22 milionů let) v povrchovém dolu "Goitsche" (v současné době zatopen) poblíž Bitterfeld v oblasti Halle-Leipzig (Německo). Vyskytuje se společně s glesitem, goitszitem a siegburgitem. Barva hnědá, hnědočervená, hnědožlutá. Obsahuje rostlinné a živočišné inkluze (včetně mušek, pavouků, roztočů a brouků) často s perfektně zachovanými vnitřními orgány.

Jantar z Bornea - fosilní pryskyřice ze skupiny glessitu. Vyskytuje se na ložiscích hnědého uhlí (středně miocenního stáří - cca 15-17 miliony let) ve státě Sarawak na severu Bornea (Malajsie). Barva hnědá, hnědožlutá až hnědočervená, žlutá v různých odstínech. Obsahují nehojné inkluze rostlin a zvířat.

Jantar z Bornholmu - fosilní pryskyřice, která se vyskytuje v jurských sedimentech (přibližně 170 milionů let) na ostrově Bornholm (Dánsko). Vzácný výskyt. Jeho zdrojovým strom byla pravděpodobně primitivní araukárie (Pagiophyllum).

Jantar z Cape York - fosilní pryskyřice (možná odrůda glesitu). Podobná jako jantar z Bornea. Vyskytuje se na ložiscích oligocenního stáří (24-34 milionů let) na východním pobřeží poloostrova Cape York v Austrálii. Obsahuje inkluze hnědého uhlí, flory, mušek, motýlů, někdy i peří a kožešin savců.

Jantar z Chiapasu (mexický jantar) - odrůda retinitu nacházející se v sedimentech od svrchního oligocénu až po spodní miocén (35-25 milionů let) v oblasti Simojovel ve státě Chiapas (Mexiko). Vzhledově podobný dominikánskému jantaru. Barva červená v různých odstínech, méně často světle žlutá, světlezelená a dokonce téměř bezbarvá. V ultrafialovém záření fluoreskuje zeleně. Obsahuje mnoho dokonale zachovalých rostlinných a živočišných inkluzí. Vznikal v listnatých lesích (bez inkluzí gymnospermů). Jeho mateřským stromem byla Jatoba (Hymenacea protera) z řádu boboidů (Fabales).

Jantar z Ghine - fosilní pryskyřice, která se objevila v pozdně jurských sedimentech v oblasti Ghine (Libanon). Vzácný výskyt.

Jantar z Harzu - fosilní pryskyřice vyskytující se v sedimentech stáří kimeridž (cca. před 155 miliony let) v lomu v pohoří Harz (Německo). Obsahuje inkluze milimetrové velikosti.

Jantar z Jutska - odrůda sukcinitu nacházející se ve vrstvách paleogénu (cca. 56 milion let) na Judském poloostrově (Dánsko).

Jantar z Mo Clay - velký blok pryskyřice (238 kg) vyloveno u Mo Clay na Gotlandu (Dánsko). Pravděpodobně pocházel z potopené obchodní lodi.

Jantar z New Jersey - fosilní pryskyřice nalezená v glaukonitové formaci Rukitan (turon - 84 miliónů let) u Sayreville, New Jersey. Získáván ze štěrku a jílu. Zarůstá do lignitu a uzavírá konkrece markazitu. Barva červená v různých odstínech, žlutá. Obsahuje inkluze rostlin a zvířat.

Jantar z Tarnobrzegu - Významný obsah síry (až 5% S) fosilní pryskyřice se vyskytuje v sarmatských jílech v nadloží ložisek síry v regionu Tarnobrzeg (Polsko).

Jantar z Xixia - fosilní pryskyřice nalezená v zelených kalužích a šedohnědých pískovcích pozdně křídového (turon - asi 86 milionů let) v Xixia, provincii Henan (Čína). Má červenou barvu, méně často lehkou nebo tmavě žlutou barvu. Obsahuje inkluze rostlin, pylu a roztočů, stejně jako vodní a vzduchové bubliny.

Jantar z Perského zálivu - odrůda rumenitu (podle některých zdrojů se jedná o kopalit) nacházená v souvrství spodní křídy v Perském zálivu.

Cedarit (jantar kanadský, chemawinit) - odrůda retinitu. Hnědě medová až červenožlutá barva, křehký. Obsahuje mnoho inkluzí rostlin (pyl, semena, fragmenty výhonků) a zvířata (hmyz, pavouci, roztoči). Předpokládá se, že jeho mateřským stromem byla araukárie (Araucariaceae), ale studium rostlinných inkluzí tuto teorii ještě nepotvrdila. Na primárních ložiscích se vyskytuje ve vrstvách pozdně křídového lignitu (kampan - asi 75 milionů let) u jezera Grassy v provincii Alberta a na různých místech v provincii Saskatchewan (Kanada). Nachází se hlavně na plážích na jihozápadním pobřeží jezera Cedar v provincii Manitoba (Kanada). Docházelo tam k výplavu s detritem rostlin a kusy hnědého uhlí (v současnosti jsou tyto pláže zaplaveny přehradní vodou). Vytváří kulaté, peckovité agregáty o velikosti až 5 cm. Také se vyskytovaly v šedých nevápnitých jílech formace Lance (svrchní maastricht) u Hanson Ranch poblíž New Castle ve Wyomingu (Spojené státy). Do skupiny cedaritů patří jelinit.

Delatynit - fosilní pryskyřice (možná řada rumenitů) se setkala u Delatyna v Karpatech (Ukrajina). Nedávný výzkum naznačuje jeho genetické spojení se schraufitem, symetytem a valchovitem. Pravděpodobně nemá nic společného se sukcinitem.

Duxit - směs uhlovodíků (driman, labdan, simonellit, retene atd.) s pryskyřicí a rostlinným voskem (Vávra R. 2004). Tmavě hnědá barva. Neprůhledný. Objevil se v hnědouhelná souvrství (burdygal - asi 20 milionů let), které byly dříve těženy na dole "Emeran" v Duchcově (severní Čechy). Nové nálezy pocházejí z povrchových dolů "Doly Bilína" a "Elly" severně od Bíliny, "Československé armády" a "Obránců míru" u Komořan u Mostu v Ústeckém kraji. Vytváří kapky a inkrustace v prasklinách zlomených kmenů hlavně cypryšovniků (Taxodium dubium) z čeledě Cypriota (Taxodiaceae). Také vyplňuje praskliny v tvrdém bílém vápenci těženém v lomu Doly Nástup v Tušimicích u Kadaně. Byla vytvořena jako výsledek diagenese původní rostlinné pryskyřice.

Gedanit - odrůda retinitu (neobsahuje kyselinu jantarovou). Mírně nažloutlý, někdy zlatožlutý, zřídka tmavší barvy. Transparentní. Zvětralé jsou pokryté tenkou bílou nebo nažloutlou, porézní kůrou. Křehké. Obsahuje četné organické inkluze. Pravděpodobný zdrojovou dřevinou byl cypřiš (Cupressospermum saxonicum). Vyskytuje se v baltských jantarových ložiskách u Gdaňska (Polsko). Vytváří malé kusy s hladkým povrchem.

Gedano-sukcinit - odrůda retinitu obsahující 2,2% kyseliny jantarové. Vyskytuje se v baltském jantaru, beckeritu a stantienitu v eocenních sekundárních ložiscích na Sambijském poloostrově (Rusko).

Glessit - odrůda retinitu. Červeno-hnědá až hnědá barva. Téměř neprůhledná. Obsahuje mnoho mikroskopických pórů a organických inkluzí. Je tvořen pryskyřicí listnatých stromů. Pravděpodobnou zdrojovou dřevinou je strom řádu Burseraceae. Výskytu je se společně s jantarem, goitszitem a siegburgitem na miocenních lignitových a hnědouhelných ložiscích dolu "Goitsche" u Bitterfeldu (Německo). Bohatá sekundární akumulace glessitu se vyskytovala v kvartérních sedimentech v oblasti Lužice (Německo).

Fosilní pryskyřice skupiny glessitu zahrnuje jantary miocenního stáří z Bornea.

Goitschit - Fosilní pryskyřice, které se vyskytují v ložiskách hnědého uhlí (miocen) dříve těžené na povrchovém dole "Goitsche" v Bitterfeldu a dalších lokalitách v Německu. Spolu se tam vyskytuje jantar, glessit a siegburgit. Má výrazně voskovitý vzhled.

Hachettit - fosilní pryskyřice (možná varianta kopalitu). Světle žlutý, průsvitný. Nacházel se v Savigo poblíž Bologny (Itálie). Dříve těžen také v dolech poblíž Tydvil Merthyr ve Walesu (Britské ostrovy).

Iolandit – fosilní pryskyřice pocházející ze státu Oregon (USA). Červená barva.

Jaulingit - směs uhlovodíků (Vavra R. 2004) podobná krancitu (ne vždy obsahuje síru). Vyskytuje se v Jaulingu u Bad Vöslau v Korutanech (Rakousko). Další výskyt na ložiscích eocenního hnědého uhlí v Eibiswaldu u Wiesu ve Štýrsku a St Stefan v Laventtal u Wolsbergu a Köflach-Voitsberg u Köflachu (Rakousko). Červená barva.

Jelinit (kansasit) - fosilní pryskyřice ze skupiny cedaritů obsahující malé množství kyseliny jantarové. Vytváří zaoblené, ale zpravidla zploštělé a loupané na okrajích čočkovité agregáty. Barvy hnědé různých odstínů, zřídka žlutá. Zakalený, pruhovaný nebo rozmazaný. Neprůhledná až průsvitná. Transparentní v tenkých vločkách. Lesk voskový. Někdy pokryté tenkou vrstvou šedé kůry. Velmi křehký s nerovnoměrným lasturnatým lomem. UV-fluorescence modrozelená. Hoří hořícím plamenem a vylučují silnou pryskyřičnou vůni. Matuje pod vlivem éteru. Rozpustný ve studeném chloroformu (38%). Nerozpustný v acetonu. Obsahuje četné vzdušné a kapalné bubliny, pyritové a lignitové inkluze, mikroinkluze pylu z jehličnanů, vláknité bakterie, jednobuněčné organismy a další. Jeho zdrojovou dřevinou byla araukárie (Araucariaceae). Vyskytl se v tenkém lignitovém proplástku v žlutavých jílech formace Kiova (svrchní alb) odkrytého v podloží útesu na břehu řeky Smoky Hils v oblasti Ellswood ve státě Kansas (Spojené státy americké). V současné době je toto výchoz nepřístupný kvůli zatopení (přehradní nádrž).

Keuperit - fosilní pryskyřice nalezená v pískovcích pozdního triasu (asi 200 milionů let) ve švýcarských Alpách. Transparentní, světle žlutá barva. Neobsahuje inkluze. Tvoří vzácné peckovité agregáty do 3 cm. Jeho zdrojovou dřevinou byl Araucarioxylon z rodiny Protopinaceae.

Kiscellit - fosilní pryskyřice s obsahem síry podobná sukcinitu, aikaitu a telegditu. Na povrchu hnědý, vnitřně olivově zelený. Vryp světle žlutý. Hoří čadivým plamenem a vylučuje aromatickou pryskyřičnou vůni. Transparentní v tenkých vločkách. Vyskytuje se v pískovcích formace Kiscellar Tegel (střední oligocén) u Budapešti (Maďarsko). Doprovází ho tam zuhelnatělé zbytky jehličnanů.

Kochenit - fosilní pryskyřice nacházející se v blízkosti údolí Kochental poblíž Telfs, dále v Brandenbergu poblíž Kramsach a Pertisau poblíž Jenbachu v severním Tyrolsku (Rakousko).

Köflachit (keflachit) - fosilní pryskyřice (možná odrůda retinitu), která se objevila v oblasti Laukowitz u Köflachu ve Štýrsku (Rakousko). Podobná jako sukcinit a jaulingit. Červená a hnědá barva..

Kopale (animé, leguminopopalit, perský jantar, perský jantar) - relativně mladá fosilní pryskyřice, které se vyskytují převážně v kvartérních sedimentech. Bezbarvá, nažloutlá, méně často oranžová. Obvykle transparentní. Na povrchu jsou kvůli povětrnostním vlivům někdy tmavé. Působením acetonem se na povrchu stává lepivá. Měkčí než jantar. Nejčastěji obsahují řadu dobře zachovaných rostlinných a živočišných inkluzí. Jejich rodičovským stromem byla především Jatoba (Hymenea) z řádu luštěnin (Leguminosae).

Skupina kopálů zahrnuje: africký kopal, japonský kopal, kopál Kauri, kolumbijský kopal a kopal madagaskarský. Dále je znám z východní Indie, Indonésie (Sumatra a Borneo) a Malajsie a Filipíny.

Kopal africký - fosilní pryskyřice ze skupiny kopálů se nachází v kvartérních sedimentech (cca 100 000 let). Vyskytuje se v půdě do hloubky 1 m. Vytváří hrudky o hmotnosti až 2 kg. Jeho zdrojovou dřevinou byla Jatoba (Hymenea verucosa) z luštěnin (Leguminosae). Částečně však může pocházet také ze stromů Kopaiw (Copaifera) nebo z Daniellia (Daniellia). Nalézán hlavně v jižní části Keni, ale také známý z pobřeží Tanzanie, severní části pobřeží Mosambiku, Sierra Leone, Gabonu, Konga, Zanzibaru, Maroka a Izraele.

Kopal japonský - fosilní pryskyřice, která se vyskytuje v pleistocenních sedimentech (asi 33 000 let), má vlastnosti mezi kopálem a retinitem, proto se v různých zdrojích považován buď za kopal, nebo za nejmladší jantar. Vyskytl se během výstavby dálnice u Mizunami v prefektuře Gifu.

Kopal Kauri (kauri gum) - fosilní pryskyřice z kopálové skupiny nalezené v pleistocenních sedimentech (30-10 000 let). Neobsahuje kyselinu jantarovou. Barva světle žlutá a průhledná. Křehký a tříštivý. Obsahuje inkluze hmyzu. Jeho rodným stromem je Damaroň jižní (Agathis australis = Dammara australis) z rodiny araukárií (Araucariaceae). V současné době se tyto stromy vyskytují Austrálii. Jsou přísně chráněny. Fosilní pryskyřice se nachází na severním pobřeží Nového Zélandu. Další lokality jsou známy z oblasti Allendale ve státě Victoria v Austrálii.

Kopal kolumbijský - fosilní pryskyřice z kopálové skupiny nalezené v kvartérních sedimentech (600-200 tis. let). Bezbarvý, světle žlutý, oranžově žlutý. Jeho zdrojovou dřevinou byl Jatoba (Hymenea courbarii) z řádu luštěnin (Leguminosae). Vyskytuje se od severního Mexika, přes Kostariku, do jižní Brazílie v Jižní Americe. Hlavní nálezy pochází z provincie Santander v Kolumbii.

Kopal madagaskarský - fosilní pryskyřice z kopálové skupiny nalezené v kvartérních sedimentech (60-50 tis. let). Světle žlutá barva. Obsahuje mnoho dokonale zachovaných rostlinných a živočišných inkluzí. Naleziště soustředěna na západním pobřeží Madagaskaru.

Kopalit (copalin, copalit) - fosilní pryskyřice spodně nebo svrchně křídového stáří nalezené v sedimentárních útvarech jihozápadní Evropy. Jeho zdrojovou dřevinou byly araukárie (Araucariaceae). Nejstarší se objevují nehojně v spodnokřídových jílech (barias / valangin) na ostrově Wight ve výchozu poblíž Hastingsu na jihovýchodním pobřeží Britských ostrovů. Vytváří tam drobné agregáty, zřídka větší čočkovité agregáty o velikosti až několika cm. Hnědé barvy v různých odstínech, méně často hnědočervená a červená. Neprůhledná, někdy průsvitná. Kopalit z ostrova Wight obsahuje inkluze hmyzu.

Nejznámější je sediment formace Nograro (apt) poblíž Peniacerrada v Kantábrii (Alava, Španělsko). Vytváří ploché, lentikulární agregáty v pískovcích a nepravidelné nuggety v černých jílech. Velmi silně popraskaný. Průhledný až průsvitný. Obsahuje inkluze hmyzu se ztmavenými obrysy. Mírně mladší kopalit albského staří se vyskytuje v ložiskách hnědého uhlí těžených v lomech poblíž Archingeay v námořní oblasti Charente (jihozápadní Francie). Vytváří nuggety velikosti od několika mm do 20 cm. Tmavohnědá, zřídka červená v různých odstínech a žlutá. Neprůhledná až průsvitná. Obsahuje četné inkluze (zejména členovců). Zajímavé je, že se neobjevují v nejvíce průhledné červené formě. Také se vyskytovaly ve vrstvách nadložních pískovců, V cenomanských vrstvách jsou také výskyty nacházející se v okolí Bezzonais, d'Ecommoy a Durtal v pařížské pánvi a kolem Fouras v Akvitánii. Z turonu (asi 90 milionů let) pochází, nalez z útesu na pobřeží Atlantiku poblíž Caskais nedaleko Lisabonu (Portugalsko). Kromě toho nálezy z modrých jílů u Highgate a Richmondu v severním Londýně a v oblasti Edinburghu ve Skotsku na britských ostrovech.

Některé zdroje říkají, že odrůda kopalitu je aikait, Hachettit a jantar z Perského zálivu.

Kopalit z Lunz - fosilní pryskyřice, která se objevila v sedimentech svrchního triasu (asi 230 milionů let) u Lunz (Rakousko). Jeho zdrojovou dřevinou byl Araucarioxylon (Protopinaceae).

Krancit (krantzit) - odrůda retinitu obsahující 4 až 6% síry. Barva žlutá, průhledná nebo bílá, neprůhledná. Čerstvé, měkké, pružné a snadno dělitelné. Rychle se vytvrzuje na vzduchu. Na zvětralém povrchu pokrytém různou tloušťkou se nažloutlou kůrou. Mírně rozpustný v etheru (6%) a alkoholu (4%). Intenzívně hoří hořlavým plamenem a vydává ostrý, dráždivý zápach. Obsahuje kulovité a oválné plynové inkluze. Vyskytuje v eocenních píscích v nadloží hnědouhelných povrchových dolů provozovaných v oblasti Förderstedtu (zejména v uhelném dole „Alexander“), Königsaue, Mücheln, Lattdorf a Bitterfeld a dalších dolů v Sasku (Německo). Vytváří kulovité kapky, často s prasklinami vysychajícími na povrchu, méně často malými úlomky rampouchů. Nejčastěji se však vyskytuje ve formě nepravidelných ostrohranných agregátů až do 3 cm. Často obsahoval i uzavřeniny zbytků dřevní hmoty vyskytuje se hlavně v sedimentech středního eocénu dobývaných v povrchových dolech „Helmstedt“, „Treue“ a „Schöningen“ kolem Helmstedtu (Sasko, Německo).

Middletonit - Retinitu podobná fosilní pryskyřice nacházející se v černém uhlí poblíž Middletown nedaleko Leeds v York (Spojené království).

Muckit - varieta retinitu nalézána při těžbě cenomanského uhlí v okolí Nové Vsi (německy Neudorf) u Moravské Třebové. Vyskytuje se ve spodní slojce cenomanského uhlí ležícího mezi černými jíly ve svrchních vrstvách společně z zuhelnatělými rostlinnými zbytky, na bázi červenohnědého pískovce. V některých ohledech je podobný neudorfitu a valchovitu. Tvoří peckovité agregáty o průměru 1 mm až 3 cm, zarostlé v uhlí. Barva: žlutá, medově žlutá s odstíny hnědé, neprůhledný, skelný lesk. Částečně rozpustný v alkoholu (14%) a v éteru (40%). Hoří jasným plamenem a vylučují zápach terpentýnu.

Muntenit (munktenit) - varieta rumenitu vyskytující se w okolí Olanesti v regioně Valcea (Rumunsko). Vzácný.

Neudorfit - Fosilní pryskyřice (možná varieta retinitu) nacházela ve vrstvách pozdně křídové ložiska (cenoman) na Moravě (Česká republika). Vyskytuje se v tenkých lignitových slojkách v černých žáruvzdorných lupcích a ve svrchních vrstvách nekvalitního cenomanského hnědého uhlí těženého v podzemních dolech v oblasti Nová Ves (německy: Neudorf) u Moravské Třebové. V některých ohledech podobný jako muckit a valchovit. Vytváří poměrně velké agregáty ve vlastním uhlí. Obvyklá barva je světle bíložlutý, lesk voskový, lasturnatý lom. Částečně rozpustný v éteru, hoří intenzivním plamenem. V Polsku nálezy v pískovcích santonského staří v okolí Bolesławiece v Dolním Slezsku.

Plaffeit - fosilní pryskyřice vyskytující se ve flyšových pískovcích (paleocén) na předpolí Alp mezi Gurnigelem a La Berra, asi 30 km jihozápadně od Bernu (Švýcarsko). Velmi vzácný. Vzácně se nachází v lomu Roggeli u Plasselbu a Zollhaus cca 3 km jihovýchodně od Plaffeinu u Friburgu, přibližně 20 km jihozápadně od Bernu ve Švýcarsku. Žlutý.

Přílepit – fosilní pryskyřice nacházející se vzácně v karbonských vrstvách (westphal 300 mil. let) z lokality Přílepy u Rakovníka. Měl hnědou barvu. Zdrojová dřevina není známa.

Retinity (resinit, retinelit, rezynit) - skupina fosilní pryskyřice různého stáří nízký (0-3%), obsah kyseliny jantarové. Nedávné výzkum ukazuje, že pravděpodobně vznikl v chladných podmínkách ledovcových vod nebo v chladném hlubokomořském prostředí, která významně prodloužili proces polymerace. Vyskytuje se v uhelných slojích v Friesdorfu, Roisdorfu a jinde v Německu. V Polsku se nalézal v hnědouhelných dolech v okolí Osieku Łużyckim, Olszyna u Lubania Śląskiego, Skorogoszcz u Niemodlin, Radomierzyce nedaleko Zgorzelece a v oblasti Lwuwku Śląskiego. Pryskyřice chemického složení velmi podobné retinitu se také vyskytují v uhlí poblíž Bovey Tracey v Devonshire (Anglie) a v okolí Bogbutter v Irsku.

Do skupiny retinitu patří raně křídový burmit a libanonské jantar, pozdně křídový muckit, cenomanský a santonský jantar z Tajmyru, neudorfit a valchovit, cedaryt z Kampanie, eocenenský gedanite, gedano-succinite, krancit a rosthornit, oranžové oligocenský dominikánský jantar z oblasti Chiapas, miocénský ambrit, duxit, glessit a simetit. Možnými retiniti jsou také pozdně křídové jantary z Japonska a fosilní pryskyřice neupřesněného stáří köflachit a middletonit. Některé retinity mají charakteristické znaky rumenitu což může znamenat, že tvoří výchozí materiál pro tvorbu tohoto typu fosilních pryskyřic

Rosthornit - odrůda retinitu nacházející se v proplástcích uhlí v eocenských pískovcích u Sonnbergu nedaleko Guttaringu, přibližně 4 km od NE v Althofenu v Korutanech a na ložisku hnědého uhlí na Eibiswaldu u Wiess ve Štýrsku (Rakousko). Hnědý až granátově červený. Měkký.

Rumenity (romanit, roumanit, rumänit) - skupina fosilní pryskyřice charakterizována průměrnou (pod 5%) a obsah kyseliny jantarové značné sulfatace (více než 1%). Nedávný výzkum naznačuje jejich genetické vztahy s delatinitem, schraufit, simetit a valchovitem. Pravděpodobně nemají nic společného se sukcinity. Ty se nacházejí v sedimentech spodní křídy (cca. Před 100 miliony let) až spodního oligocénu v jihovýchodních Karpatech. Jednoduše řečeno jsou černé, ale ve skutečnosti jsou tmavě černočervené, hnědé, hnědočervené, hnědozelené, žluté, hnědé, žluté, namodralé jen výjimečné. Někdy ukazují působivou perleťovou opalescenci. Obvykle jsou hodně prasklé, ale nejsou křehké. Zářivka v ultrafialovém záření. Obsahují inkluze rostlin a zvířat. Jejich zdrojová dřevina byl pravděpodobně strom z řadu Bobovitých (Fabales). Vyskytuje se ve vrstvách křídového stáří u Sibiu v Karpatech (Rumunsko). Ve větším množství byl dříve získáván při těžbě hnědého uhlí v pískovcovém souvrství oligocenního stáří formace Kliva v hlubinných dolech v oblasti v blízkosti Buzau Colti severozápadně od Budapešti (Rumunsko). Vždy se vyskytoval se zuhelnatělými zbytky dřevin rodu Sequoixylon gypsaceum. Také známý z Munteni, Dobriż, Olteni a dalších místech v Rumunsku. V Polsku se setkáváme s flyšovými ložisky v oblasti Sanok.

Do této skupiny rumenitů patří také cenomanský aikait, albský burmit (Kosmowska Ceramowicz B-2004) spodně křídový jantar z Perského zálivu, pozdně křídový jantar ázerbájdžánský, paleocéní jantar z ostrova Sachalin, Oligocenní almaszit a muntenit. Možnými rumenity jsou také svrchně křídový schraufit, čínský eocenní jantar neznámého stáří a delatynit a telegdit.

Variety:

- Almaszit (almachit, almascit, almaschit, almashit, almaşit) - archaický, ale někdy stále používaný název pro různé druhy rumenitů. Obsahuje kyselinu jantarovou. Hnědočerný vzácně modrozelený. Vyskytuje se v ložiskách hnědého uhlí v oligocenních souvrství ležících v údolí Almaşu poblíž Piatra-Neami (Rumunsko).

Schlierzerit - fosilní pryskyřice, která se objevila v křídových sedimentech (původně považovaných za pozdní Trias) v Bavorsku (Německo). Vyskytuje se vzácně v malých množstvích. Světle žlutá barva, průhledný. Obsahuje inkluze mikroorganismů. Jeho zdrojovou dřevinou byl Araucarioxylon z rodiny Protopinaceae.

Schraufit - fosilní pryskyřice (možná řada rumenitů). Nedávný výzkum naznačuje jeho genetický vztah s delatinitem, symetrií a valchovitem. Pravděpodobně nemá nic společného se sukcinitem. Červená, hnědočervená barva. Pochází z proplástků lignitu v pískovcích svrchnokřídového stáří (cenoman) u Höfleinu a Kritzendorfu, severně od Klosterneuburgu a v okolí Gablitz u Purkersdorfu (Rakousko). Také se vyskytuje s gagátem a lignitem v pískovcích ze svrchní křídy karpatského flyše ve Wammě (Bukovina) na Ukrajině. Kromě toho se uvádí v pozdně křídových sedimentech na jihozápadním pobřeží Grónska (Dánsko). Možná varianta schraufitu se vyskytuje v sedimentech spodní křídy (svrchní apt-spodní alb) těžené v lomu (nyní přísná rezerva) v oblasti poblíž Grubach Gollingu, cca. 30 km od Salzburgu (Rakousko). Vyskytuje se tam v hnědém uhlí nebo v zuhelnatělých zbytcích mateřských stromů. Světle hnědá barva, povrch pokrytý tenkou šedo-černou kůrou.

Siegburgit (zygburgit) - přírodní polystyren. Světle žlutá až hnědá. Není to příliš tvrdé (lze snadno vyrovnat kladívkem). Lasturnatý lom. Hoří žlutě s velmi kouřovým plamen, vydává velmi dráždivý zápach. Částečně rozpustný v éteru a alkoholu, ale téměř nerozpustný v terpentýnu. Velmi vzácné. Nalezen velice vzácně v uhlonosných pískovcích oligocenního staří z Troisburgu poblíž Siegburgu (Německo). Vytvoří agregáty, ve kterých tvoří pojivo hnědé, hnědočervené a růžové a tmelí zrna písku. V těchto agregátech tvoří až 60% jejich obsahu. V hnědouhelném dole „Goitsche“ v Bitterfeld (Německo) se vyskytoval v nadloží lignitu, v jílovitých nevápnitých šedočerných píscích s velkým množstvím muskovitu a rostlinným detritem přelomu pozdní oligocén a miocén. Vyskytoval se tam společně s jantarem, beckerytem, gedanitem, gedano-succinitem, glesitem, goitschitem a dalšími dvěma černými fosilními pryskyřicemi. Tvořil nevelké náteky , konkrece či nepravidelné ostrohranné formy, praskliny na zvětralém povrchu. Špinavě šedý. Někdy je jasně viditelná struktura dřeva, paprsek tvořený tenkou, bezbarvé a průsvitné vláken obklopujících tlustší neprůhledné zrna různých velikostí a tvarů. Rovněž tvoří lepivý (až 54,28%) jemného písku. Bílo béžová až béžově hnědá, tmavší na zvlněném povrchu kusů. Jeho mateční dřevinou byl pravděpodobně strom ambroň (Liquidambar europaeum) z rodu Hammamelidaceae, jehož fosílie listů byly nalezeny sedimentech v okolí Siegburg. Dále se vyskytl v okolí Pemberton, Montana a New Jersey (USA).

Stantienit - fosilní pryskyřice nalezená v eocenních sedimentech na Sambijském poloostrově (Rusko). Vyskytuje se společně s baltským jantarem, beckeritem a gedano-sukcinitem. Neobsahuje kyselinu jantarovou. Stejný jako beckerit, ale křehčí. Tmavě hnědá, hnědá až černá barva

Sukcinity (succinit, succin janue) - skupina fosilní pryskyřice se vyznačují vysokým obsahem kyseliny jantarové (3-8%). Nedávné studie ukazují, že na rozdíl od retinitů pravděpodobně byly také nějaký čas deponován ve slané vodě, která značně urychlila proces polymerace. Vyskytuje se na sekundárních ložiscích od eocénu až po holocénu. Vysoce polymerovány, kompaktní (snadné obrábění a leštění). Amorfní. Tvoří krápníkové a kulovité agregáty a impregnace. Nažloutlý, zlatožluté, med, pomeranč, žlutooranžový, žlutohnědý, hnědá, bílá, vzácně zelená, olivově zelená, červená, hnědá, červená, velmi vzácně namodralý, fialové a černé. Transparentní až neprůhledné. Lesk voskový nebo až skelné. Měkké, ohebné. Neprokazují štěpení a dělitelnost. Tříštivý až lasturnatý lom. Mají elektrostatické vlastnosti. Inkluze obsahují pevné látky (markazit, pyrit, křemen, jílové minerály, časti zeminy, organickou hmotu), kapalina (voda), plyn (plynové kapsy a vzduchové bubliny). Inkluze se někdy vyskytují v takovém množství, že způsobují zákal až dokonce i úplnou ztrátu průhlednosti či průsvitnosti agregátů.

Do této skupiny patří sukcinity

Paleogenní succinit chilský a jantar z Jutska, eocenní amekit, baltský a ukrajinský jantar, bitterfeldský miocenní jantar, ambrit neznámého stáří Možnými sukcinity jsou také ambrosyn a beckerit.

Sukcinit chilský - odrůda succinitu nalezen v sedimentech paleogénu v Chile.

Simetit - odrůda retinitu, která se vyskytuje v miocenních sedimentech (20-10 milionů let) v údolí řeky Simeto v provincii Catania na Sicílii a na mnoha místech v blízkosti dolu na síru Cesena v provincii Emilia-Romagna (Itálie). Neobsahuje kyselinu jantarovou. Nedávný výzkum naznačuje jeho genetické vztahy s delatinitem, schraufitem a valchovitem. Pravděpodobně nemá nic společného se sukcinitem. Barva hnědá, červená v různých odstínech, méně často žluto-oranžová, nažloutlá, žlutozelená, modravá. Vykazuje velkou opalescenci. V ultrafialovém záření často fluoreskuje modře. Někdy obsahuje inkluze. Jeho zdrojovou dřevinu je považován strom z řádu Březulovitých (Burseraceae protium).

Telegdit - fosilní pryskyřice (možná varieta rumenitu) nalezená v hnědém uhlí z Száscsoru v Transylvánii (Rumunsko).

Trinkerit - fosilní pryskyřice nacházející se na úbočí hory Bösenberg u Gamsu a v údolí Salza ve Štýrsku (Rakousko). Červenohnědý.

Valchovit - odrůda retinitu se vyskytuje v hnědouhelných proplástcích dobývaných při těžbě žáruvzdorných lupků (cenoman) u Valchova u Boskovic na Moravě. V některých ohledech podobný jako muckit a neudorphite. Nedávný výzkum naznačuje jeho genetické vztahy s delatinitem, schraufitem a simetitem. Pravděpodobně nemá nic společného se sukcinitem. Vytváří čočky a malé konkrece. Žlutobílý v různých odstínech. Lasturnatý lom. Hoří velmi jasným a čadivým plamenem. V Polsku byla podobná pryskyřice nalezena v křídových sedimentech v regionu Bolesławiec-Lwówek Śląski.

Wheelerit - fosilní pryskyřice (možná odrůda retinitu), která se objevila na ložiskách křídového lignitu v oblasti Nacimiento v Novém Mexiku. Vytváří tenké vrstvy v uhlí nebo tvoří výplň prasklin v uhlí.

LITERATURA:

CRONYN, J. M. 1990: The Elements of Archaeological Conservation. London and New York.

CULKA A. 2006: Srovnání spektroskopických charakteristik základních typů fosilních pryskyřic Českého masívu.Diplomová práce, Praha, UK, Přírodovědecká fakulta, IGMMR.

GESTOSO SINGER, G. 2008: Amber in the Ancient Near East, i-Medjat 2. Papyrus électroniques des Ankhu, 17-19.

HOCHSTETTER F. : New Zealand its physical geography, geology and natural history. Przekł. E. Sauter. Stuttgart: J. G. Cotta, 1867, s. 59.

MRÁZEK, I. 2013: Drahé kameny starověkých civilizací, Brno.

MRÁZEK, I. – REJL. L. 2010: Drahé kameny Moravy a Slezska, Praha.

KOSMOWSKA-CERAMOWICZ B. : Infrared spectroscopy of burmite and Chinese carvings from the museums and private collections. Prace Muzeum Ziemi, 2004, nr 47, s. 37-41.

PAVELČÍK, J. 1981: Ložisko jantaru u Študlova (okr. Vsetín), PV 1979, 75.

PASTORELLI, G. 2009  Archaeological Baltic amber: degradation mechanisms and conservation measures,(Dissertation thesis)), Alma mater Studiorum Universitá di Bologna

RAPP, G. 2002: Archaeomineralogy, Heidelberg.

SANDNER H.: Owady. Warszawa: PWN, 1989.

SHASHOUA, Y. 2002: Degradation and inhibitive conservation of Baltic amber in museum collections. Report for Culture Minister and National Museum of Denmark.

ŠOUFEK, M. 2006: O jantaru.../About amber.... In: Bakarić, L. – Križ, B. – Šoufek, M. (eds.), Pretpovijesni jantar i staklo iz prozora u Lici i Novog Mesta u Dolenskoj/Prehistoric amber and glass from prozor in Lika and Novo Mesto in Dolenjska, Zagreb, 12-23.

VAVRA R.: Some „amber-like” organic minerals - a critical review of their chemistry and mineralogy. Prace Muzeum Ziemi, 2004, nr 47, s. 10-20.