Lom Streuberg bei Bergen

Napsáno dne 8. únor 2024. Zveřejněno v LOKALITY.

Geografická poloha lokality

Ložisko Bergen-Streuberg se nachází jihozápadně od města Bergen, cca 6 km západně od města Falkenstein a je dostupné po silnici B 169 Plauen - Auerbach. Krajina mezi údolím Trieb a okolním pohořím je mírně členité s výškovým rozdílem cca 130 m (420 m n. m. až 550 m n. m.). Prostor dobývacího prostoru dolu Bergen pokrýval přibližně 2 km². V místní krajině převažovalo využití lesnické, ale částečně byl prostor využit i k zemědělskému využití.

(Ortofoto lokality Granitbruch Streuberg)

(Uranocircit na alterované žule FOV : 65 mm)

Historie těžby

Po předchozím geofyzikálním průzkumu v roce 1948 byly 10. ledna 1949 zahájeny geologické a důlní průzkumné práce a byla vytvořena šachetní správa. V Bergenu, Theumaer Straße 14, byla začátkem roku 1949 na příkaz SMAD magistrátem zabrána budova, tzv. učitelského domu, pro potřeby provozně-správní administrativy. V těchto prostorách se nacházel sovětský závodní dolu, sovětští geologové, OSE a důlní úsek, účetnictví, mzdová a personální kancelář, záchranáři a hlavní důlní správa.
Přibližně 200 m nad administrativní budovou, v pískovně firmy Schultess, byla umístněná šteigrovna s „kanceláří“ naddůlního a šteigrů, výdejna nářadí a opravna nářadí. Důlní práce na revíru začali hloubením průzkumných rýh. Zpočátku hornických prací byly používány pouze jednoduché nástroje - především krumpáče, lopaty, pajzry, perlíky a vrtácí tyče. Jediným strojním zařízením byl malý předválečný kompresor pro výrobu stlačeného vzduchu. Ten zajištoval provozní tlak pro dvě příklepové vrtačky Flottmann. V březnu/dubnu 1949 byla zahájena stavba stabilní kompresorovny pro umístění tří pístových kompresorů Junkers (přestavěné letecké motory). Po krátké době výstavby byla kompresorová stanice v červnu 1949 uvedena do provozu. Zároveň budova poskytovala i prostory pro kovoobráběcí dílnu, pro sklad materiálu, ale i umývárny a provozní kanceláře důlního úseku, geologické, radiometrické, měřičské služby a OSE.

Zpočátku bylo běžné, že pracovníci odcházeli domů nebo do ubytování v pracovním oděvu. Později vznikly šatny. V hostinci „Zum goldenen Hahn“ v Bergenu byla v krátké době zřízena kuchyně pro personál. Z hostince se také vozili lidé, zpočátku plachtami zakrytými nákladními auty, o něco později nákladními auty, které měly dřevěnou korbu, ale zpočátku jen směrem Plauen a Falkenstein - Auerbach. Počátečních 40–50 „prospektorů“ pracujících v jednosměnném provozu se rychle rozrostlo na 130–150 zaměstnanců.
V září 1949 bylo započato s hloubením šachty 254 a postupně byla vybudována potřebná povrchová infrastruktura dolu jako bunkry, sprchy a umývárny, dílny, trafostanice, správní budovy atd. a systematicky likvidovány provizorní stavby. Samostatná existence šachty 254 byla administrativně zrušena v roce 1957, kdy byla začleněna do organizace správy šachty 362 Zobes jako důlní úsek Bergen.

( Prostorová situace v důlním poli Bergen - Zobes )

Důlní průzkumné práce

Průzkumné práce se soustředily do 3 oblastí

1. v prostoru v pískovny a okolí,

2. v prostoru Streubergu

3. v prostoru pozdější šachty hloubka č. 254.

První průzkumné rýhy byly vyhloubeny u pískovny, v oblasti Streuberg a v lesní oblasti směrem na Neumühle-Theuma. Rýhy byly 30–50 m dlouhé, v průměru 1 m široké a až 3 m hluboké; V některých případech byly průzkumné práce prováděny až do hloubky 5 m, hloubicí práce byly všechny prováděny převážně ručně. Profil průzkumných rýh byl mezi 2,0 a 3,0 m². V letech 1949 až 1951 bylo v oblasti Bergenu vyhloubeno a odebráno celkem 2 140 m³ průzkumných rýh. ¹V únoru/březnu také začaly přípravy na ražbu průzkumných překopů. Pískovně Bergen na úrovni 520 m n. m. zaražena první průzkumná chodba. V důlním poli Bergen bylo vyraženo celkem 17 překopů. V této době byly razící práce na všech čelbách prováděny výhradně ručním nářadím krumpáčem a lopatou a vrtací tyčí a perlíkem na vyvrtání 5-8 vrtů o hloubce cca 0,8m.

Negativní povrchové účinky v důsledku vlivu podzemním hornických prací s ohledem na geologii ložiska byly zanedbatelné. Podle tehdejších předpisů ve Wismutu GmbH musely být důlní činnost zastaveny 10,0 m pod povrchem. Prostřelit se na povrch bylo možné pouze se zvláštním povolením. 2013

(Stav lokality v roce 2013)

2023 2web

(Stav lokality v roce 2023)

URANOCIRCIT

Albin WEISBACH (1877) mineralogický prvopopis nové uranové slídy:

prvopopis web

Výsledek analýzy odpovídá metauranocircitu, ale vzorek byl před analýzou pravděpodobně vysušen při 100 °C. Tečky ve vzorci označují kyslík, podtržení značí zdvojení prvku. WEISBACH počítal s atomovou hmotností 120 pro uran, která byla v té době všeobecně přijímána, zatímco skutečná hodnota je přibližně dvakrát vyšší. Podíl uranu ve vzorci je tedy příliš vysoký.

Název, který WEISBACH (1877) poprvé použil není blíže vysvětlen, vzniká z přípony urano- a latinského slova circos = sokol, podle nedalekého města Falkenstein (Sokolí kámen), tedy URANOCIRCIT.

V mineralogické sbírce TU Bergakademie Freiberg se nachází vzorek se žlutými krystaly na křemeni o rozměrech 10 x 6 cm (inv. č. MiSa21741) z lomu Streuberg - Bergen u Falkensteinu, který WEISBACH zařadil do sbírky již v roce 1874, tedy tři roky před publikováním prvního popisu Uranocircitu, a lze jej považovat za typový vzorek.

Zdroj:

BEINTEMA, J. (1938): On the composition and the crystallography of the autunite and the meta-autunites.- Recueil des travaux chimiques des Pays-Bas et de la Belgique 57, 155-175

BLANCHARD, F. (1985): Metauranocircite-I.- Dept. of Geology, University of Florida, Gainesville, Florida, USA. ICDD Grant-in-Aid, 00-036-0407

BURKE, E.A.J. (2008): Tidying up mineral names: an IMA-CNMNC scheme for suffixes, hyphens and diacritical marks.- The Mineralogical Record 39, 131-135

CHURCH, A.H. (1877): Note on uranocircite.- Mineralogical Magazine 1, 234-236

DOWNS, R.T. (2006): The RRUFF Project: an integrated study of the chemistry, crystallography, Raman and infrared spectroscopy of minerals.- Program and Abstracts of the 19th General Meeting of the International Mineralogical Association in Kobe, Japan. O03-13. Daten von Webseite http://rruff.info/Metauranocircite/R070721

FRONDEL, C. (1958): Systematic mineralogy of uranium and thorium.- U.S. Geological Survey Bulletin 1064, 400 p. (speziell p. 177 und 211-215)

GAUBERT, P. (1904): Produits de déshydratation de quelques phosphates et orientation du chlorure de baryum sur les minéraux du groupe de l'autunite.- Bulletin de la Société française de Minéralogie 27, 222-233

KHOSRAWAN-SAZEDJ, F. (1982): The crystal structure of metauranocircite II, Ba(UO₂)₂(PO₄)₂(H₂O)₆.- Tschermaks Mineralogische und Petrographische Mitteilungen 29, 193-204

LARSEN, E.S. (1921): Microscopic determination of the nonopaque minerals.- United States Geological Survey, Bulletin 679. Government printing office, Washington, 294 p. (p. 149)

LOCOCK, A.J.; BURNS, P.C. & FLYNN, T.M. (2005): Structures of Strontium- and Barium-dominat compounds that contain the Autunite-type sheet.- Canadian Mineralogist 43, 721-733

NUFFIELD, E.W. & MILNE, I.H. (1953): Studies of radioactive compounds: VI - Meta-uranocircite.- American Mineralogist 38, 476-488

PULOU, R. (1957): Méta-uranocircite d'Entraygues (Aveyron).- Bulletin de la Société française de Minéralogie 80, 32-38

WALENTA, K. (1963): Über die Barium-Uranylphosphatmineralien Uranocircit I, Uranocircit II, Meta-Uranocircit I und Meta-Uranocircit II von Menzenschwand im südlichen Schwarzwald.- Jahreshefte des Geologischen Landesamts Baden-Württemberg 6, 113-135

WEISBACH, A. (1877): Mineralogische Mittheilungen. I. Walpurgin, II. Zeunerit und Uranospinit, III. Uranocircit, IV. Bismutosphärit, V. Roselith, VI. Kobaltspath.- Jahrbuch für das Berg- und Hüttenwesen im Königreiche Sachsen, Abhandlungen, p. 42-53